PSÁNO PO SNU, V NĚMŽ SE MI ZDÁLO, ŽE JSEM OSLEPL.

Mně je dnes, jak bych zabloudil byl v lese.

Ten hluboký a temný, listí třese

se bez ustání, a mně zdá se, davy

to kolem, davy šeptají, se radí,

co počít se mnou, jak mě světla zbaví.

Jsem souzen – vím – a slyším sykot hadí.

A každá větev, v záři světla klamné

jež vyčnívá, si ukazuje na mne,

a každá snět, jak ruka svalovitá,

mi brání dál, mě zdržuje a chytá,

když prchat chci. A prchám... Pot se slívá

mi na čele, a dlaň má oči skrývá,

neb světlušky, jež větví na pokraji

si sedly, uhly žhavými se zdají,

jež namířeny na mě. Prchám stále

a nevím, dojdu k chatě nebo skále;

teď klesám, kořen jako had se natáh’

mi do cesty; již zvedám se, a v patách

že kdos mi, slyším. Pádím – kroky za mnou.

Jim neuniknu – vím – leč s touhou plamnou

dál letím, dál a nemám ani síly

se ohlédnout, kdo v stopách mých to pílí,

jen jeho stín, tak příšerný a dlouhý,

s mým křižuje se za měsíční prouhy.

Teď nelze dále – padám v hluché tiši.

Sto větví kolem na pouta se spletlo,

jsem svázán již, a kroky stále bližší,

co ležím tu a chroptím: Světlo! světlo!