PSÁNO PŘI VYPUKNUTÍ HLADU V ITALII ROKU 1898.

O, myslím si na vás a nemyslit, snaha je marna,

vy obrazy, sochy, vy na mramor utuhlí snové,

tam v palácích nádherných na březích šumného Arna,

vy Madonny snivé, jimž nad čelem červánek plove,

vy Venuše, nymfy, jichž tělo jak plamen když šlehá,

tak vysoký, bílý a paianem krásy své zpívá,

vy světice cudné, jimž v očích spí stlumená něha,

vy Flory, jimž z očí se věčný máj na zemi dívá!

Tam v palácích nádherných zticha tak sníte a sníte,

jak z mistrů svých duše jste vyšly v své nesmrtné kráse,

co vám je, že země až v nitru svém otřásat zdá se,

co vám je, že zmítají venku se vichřice líté?

Je jaro, je jaro, je veselý měsíc už růží,

a v giardino Boboli laury a azalky kvetou,

leč výkřik tak děsný, až prsa se úzkostně úží,

kam slavičí zpěv jenom vpadal svou líbeznou větou,

k vám zalétl nyní. Vzkřik hrozný, jenž srdce krev třebá,

jenž letí jak vichr a přehluší vichr a moře,

a ve kterém zmítá se zoufalství, kletby a hoře

jak na podzim listí: Chcem’ chleba, ó chleba, ó chleba!

A potom jste slyšely lání a hrozby a stony

a zuření matek, jimž u prsou dětský ret kvílí,

a ohlušný hukot, jak na poplach houpané zvony,

a dunění bubnů a pušky, z nichž v davy se střílí...

A vy jste se zachvěly bázní a chvíte se dosud,

jak kol by se valil sám veliký drtící Osud,

vy chvíte se, víte i ve snu svém sladkém a tichém,

ó, Madonny snivé, ó, Venuše s bujnými vlasy,

že umění, krása je výčitkou, dráždidlem, hříchem

vždy v planoucích očích té ubohé, hladové massy,

že málo tak stačí, tak málo, ach, málo je třeba,

by vyrvala z rámů, by mramor váš bílý a božský

tu s podstavce strhla a rozmetla na smutné trosky

ta ruka, jež marně se vztahuje, žádajíc chleba.

Vy chvíte se, chvíte, a venku dál reptají davy,

jak rozvratů světa by den to již nastával prvý,

a sladký vzduch jara, tak prohřátý sluncem a zdravý,

je prosycen prachem a lidskou čpí prolitou krví.

Ó, Pane, ó, Pane, zde sestup a ukaž se divem

a na chleba proměň tu balvany zvětralé skály,

pro výčitku němou, jež ve zraku dětí plá tklivém,

a pro muka, matky jež bez rady na prsou pálí,

a pro úzkost oněch, jež jiskrou z tvé tvořivé duše

tu vstaly jak zázrak, jak na zemi slétlá část její,

a davy co žádají chleba, v tak bolestné tuše

tam v palácích nádherných zticha se chvějí a chvějí...!