PSÁNO PRO ŠIBŘINKY.

Že svět je plný nepravostí,

to možno nyní všude číst:

lež chodí v rouše upřímnosti

a v hávu lásky nenávist,

jsou falšovány víno, voda

a klenotník vám sklíčka prodá

za diamant neb ametyst.

Kdos ideálům pěje hymny,

však za mamonem pozírá,

co jeho bratr neupřímný

své svaté bohy zapírá –

ach dneska každý, každý z lidí

se za svou pravou tvářnost stydí

a s klamnou tváří umírá.

Nuž k čemu týrat svoji hlavu,

když v mumrej noříme se dnes,

jak skrýti se zas v novém hávu?

Ó veselejší byl by ples

a nevídaný, věřte mi to,

jen kdyby každý v sály tyto

jak jest, svou pravou tvářnost nes.

Toť přec by byla notná fraška,

jak nad druhem by žasl druh

a nevěděl, zda vidí šaška,

či šálí-li jej zrak i sluch,

či zdali v masopostním šumu

se nepomátl na rozumu,

zda nesešílel jeho duch.

Tu beránčí, hle, klesnou roucha

a pravda žertem vítězí,

i kdo ji nikdy neposlouchá,

je spjat jejími řetězy

a prchá stará, lživá móda,

vše novému se směru poddá,

nic v bludech starých nevězí.

Hned každý pravdu pravdou splácí

a upřímností upřímnost,

a předsudek i stud se kácí,

jej podrážděná boří zlost –

o začněte tak někdo hráti

a s pravdou bude každý dbáti

jen o svou vlastní maličkost.

Však může být, že trochu zloby

ten odvážný by zplodil šprým,

že trochu svárů povstalo by

všem lidem, pravdě nezvyklým,

snad by i soudy byly o tom –

kdo následky by hojil potom,

by vše šlo proudem poklidným?

Vždyť může býti, že by v hněvu

na bratra bratr vložil pěsť,

v síň plnou boje, plnou řevu

sál změnil by se na ručest – –

nuž bude lépe, bez caviků

když po starém vše půjde zvyku,

když zůstane vše tak, jak jest.