PSÁNO ROKU 1890.

Kdo ještě tady s neprodaným čelem

poctivé srdce má v svém těle českém,

Ó rcete, jak by nezachvěl se želem,

Ó rcete, jak by nezaplakal steskem

nad bídnou, drzou lájí,

jež nepřátel je cizích horší z mála,

jež české matky živné mléko ssála

a nestoudná teď hříšně zapírá ji,

když matka bědná pomoci a práva

se zoufanlivým hlasem dovolává!

Ó v tomto čase bolesti a hany

jak nevzpomínat velkých, světlých vzorů

a mužů těch, kdo národ utýraný

budili jiskrou posvátného vzdoru,

jenž s osudem se hádá

a z hrstky mužů tvoří slavné reky!

Ó dnes, kdy – hanba pro budoucí věky! –

lid zbabělý v klín chabé ruce skládá

a z vůdců prvý sám jej v ústup nutí,

se slzou v oku buďte vzpomenuti!

Ó dnes, kdy přes ty žírné české lány

mrak dřímoty se zvolna, těžce valí

přes hlavy, jež jsou mdlobou uspávány, –

Ó nyní rcete, zač jste bojovali,

vy velcí mrtví naši?

Zač rádi kladli jste svůj život celý?

Zač ze steré jste rány krváceli?

Čest země rodné proč vám byla dražší

nad vlastní život, svobodu i statky?

Proč za ni trpět byl vám úděl sladký?

Ó rcete, probůh, kde jste vzali síly

před popravištěm nezachvět se v tváři?

Ó rcete, odkud nadšení jste pili

a nezoufali ani ve žaláři?

Zač v rozčeřené vlny

nořili vesla jste té naší lodě?

Hle, štastni, klidni kdesi na svobodě

jste žíti mohli život pohodlný

ve kruhu hodných, bohabojných dětí –

a nemusili v bouřích jste se chvěti.

Kdo opláče teď siré vaše vdovy?

kdo dětem otce, jehož dravý příval

víc nevrátil, kdo sirotkům těm poví,

že otec jeho mučedníkem býval,

jenž trpěl proto, v skráni

a v prsou svých že nadšení měl zápal,

jenž hnal jej tam, kde nepřítel se sápal,

na drahou vlast, jež byla v umírání –?

Kdo dětem padlých reků oněch poví,

že otci jich jí dali život nový?

Dnes nikdo víc... My nevděčni a tupi

a klidni ve všem, co se s námi stane,

a lhostejni, když matka v pláči úpí

a naříkat a lkáti nepřestane –

my v dřímotě své němé

jak zvíře, které žije ze dne ke dni

bez nadšení, bez myšlénky a bědni

ospalou hlavou ani nechápeme,

proč kdys ti mrtví vše ty palné muky

snášeli pro nás, nevděčné své vnuky...

Vždyť tenkráte už všechno naše příští

prodati mohli za řády a stuhy

a nemusili mříti na bojišti

a nemusili zápas vésti tuhý

a nemusili mrazem

a úpalem jít v žalář dlouholetý –

ne jako my, jak zotročilé skety

jen vrhnouti svůj prapor mohli na zem

a říci: nuže, nejsme žití schopni,

tu naše šíj – a ty jen do ní kopni! –

A oni přece, – velcí předci malých! –

ne pro sebe, leč pro nás, pro budoucí

vypili raděj utrpení kalich,

až velké srdce přestalo jim tlouci.

Ó jaký v jejich duši

to zázrak byl, jenž na trnité pouti

je sílil a jim nedal poklesnouti

a zoufati ni ve žalářní hluši,

že věřili, jak z mužů rostou obry,

když jejich boj je poctivý a dobrý!

Hle, jaký zázrak! Jen ta láska k zemi,

z níž vyrostli, ta víra, která síliž

i nás, ta víra, že za mraky všemi,

byť nad námi se kupily až příliš,

přec nové čeká ráno –

a v jeho zoři vzbuzený lid pozná,

kdo zavlékli jej v smrti pole hrozná,

kým jeho čelo bylo poplváno

a kdo z řad jeho k nepříteli běží...

I soudit bude nad zbabělou spřeží...