Psáno v horečce.

Ovaňte mi čelo květů vůní,

já jít nesmím do lesů a nikam,

já tu jenom umírání zvykám,

chvěji se tu nad závratnou tůní,

srdce mi to rve a hlavu mámí,

teskné stíny vidím kolem sebe,

bolestný a sladký úsměv známý

a ten pohled, který v duši zebe...

Kdybych umřel!... Vy, jež kryje země,

spěte, spěte... Ah, jak teskno je tu! –

a že žádný, žádný nejde ke mně,

ni má milá s kytkou jarních květů.

Ah, má milá – – – – – – –

Ó ty dítě, jest -li v neshledání

stiskli jsme si ruce naposledy,

ty to nevíš ... Co mi umřít brání,

opustit ten život plný bědy?

– Je to darmo, chtěl bych, abys u mne

byla tady v hodině té slední,

viděla bys, nechvěl bych se před ní,

já bych hleděl jen v tvé oko dumné

dlouho, dlouho... A ty šla bys zpátky,

jsi tak krásná – svět už na tě čeká –

a tvůj milý zašel do daleka,

do daleka zašel bez památky –

A ta cesta... kam ta cesta vede?

Ještě žádný nazpět nešel po ní,

žádný, žádný – – Vlhký pot se roní

po čele a po té skráni bledé –:

žádný! – žádný! – Proč to slovo bolí?

Zde je život, tam hrob chudý, holý,

život, život – a tam úsměch kostry,

za nocí ten mrazný vítr ostrý

a svit luny, který plaše chýlí

se s těch mraků protrhané šedi

na ten hrobní, pustý kámen bílý...

a hle, měsíc ztrnule tak hledí

na ty kříže, přes něž v dál se žene

noční ptactvo maně vyplašené,

a ta žlutá, pošlapaná tráva

zoufalé své dumy vyšeptává –

spěte, spěte, lehká buď vám země,

pokoj s vámi – – – – – – – –

– – – – vidíš, ty má milá

ty bys ke mně hlavu naklonila –

ta tvá hlava! – – Ah, jak teskno je tu

a že žádný, žádný nejde ke mně,

ni má milá s kytkou jarních květů,

žádný, žádný – – hlavu mi to mámí –

jen ty stíny vidím kolem sebe,

bolestný a sladký úsměv známý

a ten pohled, který v duši zebe...

Cítím, stín se na mé čelo skládá.

Ovaňte mi čelo květů vůní,

o mne život se smrtí se hádá

a já chvím se nad závratnou tůní...