Psáno v sněhu.

Sluní se, bělá kol napadlý sníh

v návějích lehkých, jak nadýchaných,

měkký, že skočných i vrabčíků rej

po šedá křídla se propadá v něj.

Lehounká stopa tam vine se v dál,

větrem list uschlý kde po sněhu vál,

zvířátek lesních tu sdružené dvé

vbořilo v běhu veň kročeje své.

Zdá se, i noci že pohnutý dech

kreslil veň runy své v báječných snech,

paprsky jitra i červánky pak

zlatých že sledů mu vtlačily znak.

Z haluzky smrčí kde slunečka ret

úsměvem roztavil jíní a led,

v kanoucí krůpěj kde lesklou je slil,

jemný jí důlek v tom úbělu vpil.

Divných pln známek ten sněhový lán,

mluví jak písmem by tajemných blan,

věstí ruch tichých a samotných míst

deskou, z níž steré lze hádanky číst.

Zčeřen jak vlny, jež tulí se v břeh,

jak by jím proudil též přírody dech,

její by vlídná jej hladila dlaň,

prst její kynoucí tiskl se naň.

Kyne a kyne z těch odlehlých stran

k lidskému reji a v života stan.

Hle jak tu krouží sto záhadných stop,

vedoucích v zápas i v radosť i v hrob!

Zrcadlo, jemuž těch tajemství zvěsť

obráží v křišťále drobných se hvězd,

sněžná ty dráho kol hlučících míst,

ó kdož by uměl tvá znamení číst!

Ploužení bídy a rozkoše let,

klečící viny a bolesti sled,

rozrytosť vášně, slz bezmocných tok,

mladosti, naděje nadzemský krok!

Triumfu kolej i závrati pád,

toužný spěch lásky, jenž letěl by rád,

rozchodu kročej v ten daleký svět,

i zas ten blažený k domovu zpět!

Kdož by to zbádal z těch bělostných desk,

od nichž se blyskotá slunečný lesk?

ó kdož tam vyčte vše blaho i trud,

od dětství do šedin života blud?

Genia rozběh i hrdinný vznět,

šlechetné vůle i nadšení vzlet,

všecko to psáno jak v sněhový pyl

v úsměvu slunka... aj na kolik chvil?!