PŠENICE

Pšenice už zlátne, zlátne,

kam jen hledíš dokola,

pod sluncem, jež se závratné

výše žhne a plápolá.

Slyšíš praskot, klas to zraje,

jak se čistí v ohni kov;

šumí, jak van ohýbá je,

klanění to beze slov.

Skřivánek vzlét’ do blankytu,

je to výkřik země spíš

v překypění vroucích citů,

dojat za ním pohlížíš!

Vzpomínka jde duší tvojí,

jak by sladký zněl tam hlas:

nad tvým polem Kristus stojí,

jako kdysi v dávný čas.

Hospodář jak zadumaný,

svou jenž zval tě pšenicí,

vzhlíží bdělý na vše strany:

hluchou-li’s či zrající!