Pšenice a koukol.

Velebně stál v lidu Pán,

pod horou zřel velký lán;

žadostivě k němu točí

mnohý zástup zbožné oči;

Božské Jeho oko vidí,

hospodář co z něho sklidí.

„Rolník krásnou pšenici

zasel ve své ornici;

noční tma zrak lidem halí,

všichni doma klidně spali,

nepřítel však chytře bděl,

do pšenice jílek sel.

Slunéčko a rosa Boží

setbu na tom láně množí.

Hospodář a dělníci

prohlíželi pšenici.

Druha druh se vážně ptal:

,Odkud koukol zde se vzal?‘

Muži rázní, pilní, bdělí,

jílek ihned trhat chtěli;

ale moudrý hospodář

ve smutnou jim mluvil tvář:

,Jílek byste trhali,

pšenku však též mrhali;

nechať obé pospolu

roste žencům k úkolu;

oni jílek ohněm zmaří,

pšenku svezou hospodáři!‘

Nepřátelé Boží lidu,

vizte tu svou hroznou bídu!

Běsných bludů jílek klatý

sejete v ten Zákon svatý;

ten Váš koukol v soudný den

navždy bude zahuben!

A Vás, jeho rozsévače,

nerozumné tmáře, štváče,

pálit bude nekonečný

strašných trestů oheň věčný;

jenom věrní Bohu Pánu

do nebeských vejdou stánů.

Ve přírodě obrácení

jílku ve pšenici není;

člověk zlý však, pokud čas,

pšeničkou být může zas!