Pšenice a koukol.

Království nebeské jestiť pravdy říše,

Již jsem z lásky Otcovy sám s jasné dones’ výše,

V které blaho nesmrtelné lásky dýše,

A ovoce milé všech má zráti ctností

Na oslavu Otci – tvorům k blaženosti.

Království to a král jeho od věků

Podobá se rozsevači člověku,

Kterýž kdysi nasil dobrou pšenici

Na poli svém ve úrodnou ornici.

Minul den, a se svými noc přišla mraky,

Tvrdý sen pak lidem sevřel jasné zraky,

A když všickni zesnuli: tož nepřítel

Na oseté pole šel,

Na něm koukol kradmo sel,

A pak – po svých odešel. –

Minul čas,

A osení vzešlo na poli,

Ukázal se klas,

I ukázalo se též plémě koukolí.

Tehdy služebníci k hospodáři jdou,

A tážíce se, úzkostlivě jemu řkou:

„Co to, pane?! – Všakť jen dobré semeno

Tebou na tvém poli bylo vrženo!

Odkud se tam tedy koukol vzal?“

„Ach, to člověk nepřítel,“ –

Tak pán sluhům děl, –

„V divé zlosti udělal.“

„Chceš-li, pane,“ služebníci řkou,

„Půjdem a bylinu divokou

Vytrháme – od koukole

Očistíme pole.“

„Nechte zatím!“ pán dí: „Mohli byste snad

Trhajíce koukol, pšenici též vytrhat.

Nechť si do žní ve úrodné ornici

Roste koukol spolu s pšenicí!

A když nastane žeň, tehdy dím

Žencům svým:

Koukol sebeřte a ve snopky ho svažte,

Na oheň ho vrzte, a jej ohněm zkažte,

Pšenici pak z mojí setby na mém poli

Shromáždíte, svezete mi do stodoly.“

A já král své říše i pán světa,

Podoben jsa hospodáři-rozsevači.

Povím sám, co řeč má v pravdě značí,

Co tu koukol značí – co pšenice setá.

Já, Syn člověka, jen dobré símě seji

Na své roli, světě šírém – činem, řečí

Pravdu, lásku, milosť v duši ve člověčí,

V rozum, cit a vůli – v celý život její.

A kdož pravdě, lásce, milosti se oddá:

Království syn – pšenice je blahoplodá.

Koukol, nepřítel jejž seje – ďábel lítý –

Klam i hřích jest, šalba, blud i neřest kletá,

Nešlechetní synové jsou zlého světa,

Kteří ve zlém tonou činy, slovy, city.

Žeň pak toho světa zlého je skonání:

Ženci – angelé jsou, blazí nebešťani.

A jak o žních koukol na oheň se metá:

Tak to bude při skonání toho světa.

Člověka syn pošle angely své svaté,

I vyberou z jeho království a říše

Všecka pohoršení, jimiž ďábel dýše,

A vše nešťastníky, bludem hříchu jaté.

I vše činitele nepravosti mecí

Ve ohnivou peci

Na útrapu věčnou, na záhubu:

Tam pláč bude a skřípení zubů!