PŠENICE.

„Slyš,“ pravil, „dusot katů,

jež vyslal Herodes!

Kde honem najít chatu,

keř hustý, chrannou mez?“

„Hle,“ řekla mu choť svatá,

„zde pole zkypřené;

vsej tato zrna zlatá,

než vrah se přižene!“

Vzal Josef zrní z mála

a v pole rozsypal

a mžikem pšenka zrála

a větérek s ní hrál.

Jen máť se s Jezuletem

v té setbě skrčila,

již byla tu jak letem

sběř vrahů zběsilá.

„Šla matka s dítkem tudy?“

kat vyzvídal a klel.

„Šla, pane, když jsem v hrudy

tu zlatou pšenku sel.“

Hned vrazi zpět se dali

tím slovem zmateni;

vděk jevíc neskonalý

máť vyšla z osení.

„Bůh,“ řekla, „přej ti zdaru,

má pšenko rozmilá,

žes přesmutného zmaru

mé dítě zprostila!

Jsou nedaleky chvíle,

kdy na oltáře svět

z tvé mouky chleby bílé

klást bude za obět.

A nevystihlým divem,

by kojil duší hlad,

v nich bude v těle živém

syn můj se ukrývat.“