Psí ballada.

Dnem i nocí na pevném řetěze

pes Otrok stával tam u boudy,

za třemi kroky měl volna meze,

dál nemoh', nesměl hýbat oudy.

Bez oddechu hlídal spravedlivě,

dům pánův i četný dobytek,

na každého cizince štěk divě,

vzhléd'-li na pánův jen majetek.

Ale špatně za bedlivé péče

si ho, ubožáka, vážili:

žaludek mu svírávaly křeče,

když kosti do smetí hodili.

V parnech líhal na prohnilé slámě,

zmíral žízní na blízku studny,

k donesení kapky vody rámě

lenilo, v psí koutek osudný.

Otrok trpěl, jen žalostně skučel

a prosebně kroutil ocasem,

jako divem někdy ždaný účel

dosáhl, ach, tak řídkým časem!

Až jednou po mraze krutém z rána,

od řetězu utržen, ten pes

na dvoře roztrhal svého pána –

a vzteklinou dál postrach v kraj nes'.