Pstruh.

V hor modrých zátiší je zjev můj domovem,

kde v klínu svěžích niv zřím břehů nad krovem

se houpat stinnou lísku!

Tam v potoce si hrám, a vesel plovu jím

a proudů zářícím se vínem opíjím

na jasném, žlutém písku. –

Když slunko v červáncích se svezlo za pahrb

a teskným nápěvem kol dýšou snítky vrb

již polou ve snu mrouce –

tu z modrých pomněnek já vídám rámečku

jich šeré kmeny čnět, jak řada dědečků

by snila na palouce...

Tu stíny večera se vlekou pažitem,

břeh tmí se, a jak elf já na dnu písčitém

sám v hebkém rejdím sítí.

Oh, ráda uvítá mne každá zátoka

a v hloubi potoka snět žádná do oka

mou ploutev neuchytí!

Jak proud – chvíl za chvílí mi sladce uplývá

– jen někdy zašplíchne kol pěna šumivá,

když vítr vlny zčeří – –

a pak zas na vodách jen mrtvý leží klid,

a ze dna bystřiny jak bludic venku svit

mé jasné oči šeří...

Leč za dne ukryt jsem; tu dlívám u brodu,

kam dívky brávají se ze vsi pro vodu

ve starých olšin temně –

a často, vymrštiv se nad hladiny výš,

je náhle zděsím pak, když hlouběj v moji říš

se odvažují ke mně!

A v rozkoši a hrách tak míjí život můj!

Ať proudem osud můj mne v lesní vrhne sluj,

či tůním ať mne svěří;

ať ze skal šumný vír mne snese do nivy:

vždy stejným leskem plá můj hřeben třpytivý,

když jasné vlny čeří! –

Vrb starých kořeny a čistý, volný vzduch

já nad vše miluju, a každá z horských struh

zná ve mně svého hosta!

Tam snívám nejraděj, kde ze křů ztemnělých

ledňáčka nade mnou se něžný třese smích

a šumí jíva prostá!

Znám skrýše vodníků, i duté stromy vil,

jich rusý hladit vlas má bývá kratochvíl,

když tmou si cestu klestí...

A v toku koupá-li se dítě náhodou –

tu tajně zulíbat mu nožky pod vodou

– jest největší mé štěstí!