PSTRUHY.

Rozbíraly jednou ryby

světa nedostatky, chyby.

„Dílo boží dokonalé

není, chybičky v něm malé.

Ale také velké chyby:

na příklad my, němé ryby!

Každý tvor, když na svět přišel,

žehnal rukám, z kterých vyšel,

plesem plní dosud zemi:

ryby musejí být němy.

Bůh nám věčně mlčet kázal,

jazyk do němoty svázal.

Každému dal kousek řeči;

tygr vyje, koza mečí,

holub vrká, včela bzučí:

nás ni hlásce nenaučí.

Čím jsme se my provinily –

nejsme stejně Bohu mily?

Bez nás souladně jak lyra

nezní píseň všehomíra.“

Ze všech jezer, ze všech moří

ryby se tu svorně noří.

Všechny druhy pomíchané

z vody sladké, z vody slané.

Pyšní sumci od Dunaje

pluli mořem u pokraje.

Lososi až z Niagary,

pražny z Nilu od Sahary.

S pstruhem žralok lidožravý,

vzadu velryb celé davy.

Ploutve o ploutve se třely,

chvěl se okruh země celý.

V tom Bůh na pozemské lány

sestupuje s nebešťany.

Serafové s rajskou písní

u nohou se jeho tísní.

Mořský ďas hned vznáší hlavu,

řeční jmenem všeho davu.

Bůh tvář sklání dobrotivě,

naslouchaje trpělivě

prosbám, hrozbám, tužbám, přáním,

až ďas skončil horováním:

„Vzbuď již pokynem své ruky

na jazyku našem zvuky,

bychom jiným tvorům rovny

v ples vypukly nevýslovný!“

A Bůh zahalený v jasu,

klidně k mořskému dí ďasu:

„Tys to pobouřil mé děti –

však chci rád jim vyhověti.

Nuže jaký chcete hlásek?“ –

„Zpívat chcem jak sedmihlásek.“

„My chcem výti jako lvice!“ –

„Švihlat chcem jak vlaštovice.“ –

„Jako včelička chci bzučet!“ –

„Já jak liška toužím skučet.“ –

„Já chci jako medvěd bručet!“ –

„Já chci jako harfa zvučet.“ –

„Já jak flétna!“ – „Já jak basa!“

volá, hlučí rybí chasa.

Až Bůh s přísnou tváří vstává,

hněvu svému průchod dává:

„Vždyť vy nejste ujednány!

jste jak vlny větrem hnány,

každá pádí v jiné strany!

Až se všechny sjednotíte,

s prosbou znova přijít smíte.

Vyhovím vám bez odporu.“

„Amen,“ andělové v choru

šeptli. A Bůh v jejich sboru

zmizel, oděn v blesky, zoru.

„Amen!“ z ptačích hrdel znělo,

„Amen!“ celé tvorstvo pělo

v prachu sklánějíc své čelo.

„Amen!“ od hor k horám hřmělo,

slunce zašlo, kol se stmělo.

„Amen!“ od hvězd burácelo.

A ryb nesčíslné davy

sklánějí teď tiše hlavy

šeptajíce: „Amen, amen!“

v hloubi zapadly jak kámen. –

A my babky kolem kamen

voláme též „Amen, amen!“

Skončena je hostina –

třeba domů, muži milí,

sice byste se tu spili:

soudeček se načíná!

Děkujem za jídlo,

děkujem za pití,

přejem všem vespolek

dobrého zažití.

Byla bych vám upekla

koroptev, však utekla,

srnčí se nám spálilo,

holoubě se ukrylo.

Co jsme měli: smažili,

vařili jsme, dusili,

bychom hosti uctili:

milost, v čem jsme chybili!

Všecko dobré bylo

a dost ještě zbylo.

Na rozchodnou po skleničce,

po písničce, po hubičce!

Já mám doma takou basu,

co mi pořád bručí,

chci-li ji vzít kolem pasu,

posílá mně k šípku, ďasu

do náručí.

„Nebruč, zlatá ženičko,

z hospody jdu raničko:

vychází už sluníčko.

Rozmilý tvůj mužíček,

červený jak hřebíček:

vypil dvacet skleniček.“

Na rozchodnou po skleničce,

po písničce, po hubičce!

A nechť se myslivec

poděje zlostí,

užije pytlák přec

zvěřiny dosti.

Přijde srn do léče,

neví duch živý –

žena jej upeče

při panském dříví.

Na rozchodnou po skleničce,

po písničce, po hubičce!

Půjdu sloužit mezi lidi,

snad mě nikdo neošidí,

neošidí o věneček,

že jsem chudý siroteček.

Mám jen ruce pracovité,

svižné tílko, nožky hbité,

černá očka, bledé vlásky,

bílá ňadra, plná lásky.

Půjdu sloužit mezi lidi,

snad mě nikdo neošidí,

neošidí o věneček,

že jsem chudý siroteček.

Na rozchodnou chci vám něco říci:

máme tady párek milující.

Rok už oba v touze, naději

po sobě prý očkem házejí,

abych ukončil jich muku,

slíbil Hančinu jsem ruku

milenému panu učiteli.

Ohlášky už budou po neděli.

Sláva! Na svatbu nás pozvete?

Už teď zveme – všichni přijděte!

Půjdem, braši, půjdem svatbit!

Soused dal už vola zabít,

tlustou svini, třicet husí:

každý prý se najíst musí.

Před domkem už hrají dudy,

ve dvou řadách leží sudy,

koláče jsou napečeny:

vezmem také děti, ženy.

Jedou koníčky

samé pentličky,

samé řemení,

zlaté třepení,

jedou s velikou

hlučnou muzikou:

trouby výskají,

plechy třískají.

Jedou vesele

známí, přátelé

v rukou sklenice,

jedou pějíce –

ženich po cestě

stulen k nevěstě

vzhlíží vítězně,

ona líbezně.

Dívky, šohaji

kvítím metají:

myrtou družičky,

mládci hřebíčky,

vonný rozmarin

švarným dívkám v klín,

trouby výskají,

plechy třískají.

Vdavky, milé vdavky,

přelíbezné sady,

do vás touží vstoupit

s dívkou šohaj mladý.

Vdavky, milé vdavky,

okovy jste zlaté,

přešťasten, kdo vámi

nemá ruce spjaté.

Vdavky, milé vdavky,

čaruplné býlí,

kdo je včera trhal,

skráň dnes smutně chýlí.

Vdavky, milé vdavky,

tajeplné moře:

jeden loví perly,

druhý samé hoře.

Vdavky, milé vdavky,

tajeplná brána,

sotva vejdeš, zazní

svobodě tvé hrana.

Když jsem nosil sestru v plínce,

zpíval jsem jí po mamince:

Spi, maličká, v kolibáči,

odvykej si křiku, pláči,

raděj směj se jen

třeba celý den

na tatíčka, na babičku,

na bratříčka, na matičku:

pokvetou ti růže v líčku.

Starý mládenec se v zpěvu cvičí.

Což mu na kolíbce dítě křičí?

Však co není, býti může:

Blažčena je jako růže.

A Kahánek ještě statný:

z těch dvou byl by párek zdatný.

Ožeňme jej! Vdejme vdovu!

Nedáte mi přijít k slovu?

Neutajíš nic už v pytli,

zřejmoť, že jste oba chytli!

Ano, rozžehla mi v srdci žár,

cítím, jako bych měl dvacet jar.

Myslím, krmaš nejlíp ukončíme,

když se všichni vdáme, oženíme.

Už nás rozhánějte,

vždyť už svítá,

kohout kokrháním

den už vítá,

a my tady sedíme,

výkladu si hledíme

a kdy skončit nevíme.

Už nás rozhánějte

odsud kyjem

a nedolívejte,

sic se spijem,

odnesem si opičky,

zmýlíme si chodníčky.

Dopijeme sklenku

na stojačky,

a už rozhánějte

noční ptáčky!