Psu, jemuž závidím.

Zde otevřeně, brachu, dím:

tři roky už ti závidím

vždy, stále, v noci, ve dne...

V dnech smutku i když zve mne ples,

vždy před mým okem zvedne

se nádherný a líný pes

a do okna si sedne.

Ó kamaráde, příteli,

ó víš-li nebo víte-li,

když jít mám po nábřeží,

kde vaše okna, drahý, jsou,

že povzdech tajím stěží,

že závist těžká na prsou

mi jako můra leží.

Kol tebe dělník po práci

se vysílený potácí – –

ó hleď jen toho chlapa,

on drze hledí, k večeři

co tvoje milost papá,

až v bídné jizby zášeří

jej známá vede mapa...

A denně ráno, v poledne,

v tvé okno chudák pohledne,

jenž s utrápenou tváří

ty dlouhé, dlouhé hodiny,

ze školních lavic k stáří

chléb suchý četné rodiny

vypíše v kanceláři...

Ty nevíš, co je mráz a hlad.

Vždy’s na vyhřátý polštář klad’

své černé, líné pracky.

Svůj každý pohyb měl jsi rád,

tak elegantní, čacký –

k nám lidem zřel jsi kolikrát

tak málo kamarádsky.

Ba zdá se, lidí vztek i žel

že časem tě i vyrážel,

i pohled závistivý.

Ty s okna svého přízemí

zřel’s, jak se tobě diví,

že ty máš nebe na zemi

a jak se ti tu civí.

Já nemoh’, dím to na svou čest,

víc pohledu jsem tvého snést,

já vždy jsem prchal studem,

když lidi s tebou měřil jsem,

a v životě svém chudém

jsem říkával: „Snad býti psem

kdys sami chtíti budem...“

My, kteří víme, co je mráz

i bída, která šlehá nás,

my, zhladovělé davy –

my chápali, náš chudý zjev

že jeho milost baví,

když zívnul, k nám se zahleděv

s své výše pohrdavý.

Kdo ví. Jak v okně hřál se rád,

snad myslíval si kolikrát

svým okem na mně vázna:

Tak, tak, ty bloude, zdá se mi,

že svět je nicka prázdná

a lidsky cítit na zemi

že úlohou je blázna.