PSYCHÉ A SATYR.

U Alfea na břehu květnatém,

za sebou lesů snivou nádheru,

před sebou tiché řeky zrcadlo

a modré nebe jihu nad hlavou,

jímž jako bílých růží řetězy

tlum čápů táhnul v dlouhých liniích,

ve zamyšlení Psyché seděla,

pol dítě ještě, polo panna juž.

I dívala se do vln tekoucích

jich povrch čeříc v pěnu stříbrnou,

a v snivém zraku cos jí zaplálo

jak blesk, jímž azur v nocích červnových

se bez hřímání zaskví na chvíli.

I dívala se, kam spěl ptáků let,

jenž menší vždy ve tůni etheru

se ztráceli jak vločky sněhové,

zas mihli se pak, jako v poháru

když trysknou bílé vína perličky;

i dívala se dlouho za nimi

a těžký vzdech jí ňadra rozvlnil,

ta útlá ňadra jak dvě poupata

na bílé růže keři pučící.

Pak usmála se tiše, blouznivě,

a prohlížela s děcka zálibou

ve jasné vodě úběl údů svých.

Dnes poprv, zlaté síně Olympu

co opustila; v děcka blouznění

jak nevěstu zem zřela před sebou;

vše svátkem bylo jí, pták zázrakem,

a včelka, která, hledající med,

až k vodě v zkvětlý leknín zbloudila,

jí zdála se ve slunce paprscích

být oživenou, malou jiskřičkou,

jichž lesklý dešť se denně vyřinul

pod koly Hélia, by v půlnoci

na klenbě nebes vzplály hvězdami.

Květ lotosu se bála utrhnout,

a v řece když svůj zřela obličej,

tu podivením ruce roztáhla

a chtěla sestře letět v náručí.

Leč na dně řeky sestra domnělá

též ruce vzpjala, též se usmála,

a šuměl proud a ptáci zpívali,

les z dálky hudbou svou je provázel

a nad hlavou jí čápi létli v jih.

„Jest krásná zem, je nebes krásnější,

vše ples a vůně, všude mír a klid;

a jaký život! Z rána pod mechem

juž sama volá na mne jahoda

svým purpurem, a v žáru poledním

květ nabízí mi kalich rosy pln,

les dá mi lože, louka květiny,

a nevím, po čem toužiti mám víc!“

Tak polo slovy, polo myšlenkou

se bavila nad vlny skloněná

a s oblibou – neb i v své mladosti

juž byla duše ženou poněkud –

na krásu svou se v řece dívala,

na údů ovál, ňadra perlová,

na retů korál, vlasů zlatý třpyt,

a smála se a v ručky tleskajíc

zas byla děckem. Nahlas snila dál:

„Vše krásné jest, co vidím ve vlnách,

jen jedno se mi přece nelíbí:

nač na ramenou se mi kolébá

dvé azurových křídel průhledných?

Cos létlo kol nad vody povrchem

a mělo též dvé takých perutí,

tak jemně tkaných s leskem kovovým;

to těkalo jak v hlavě mojí sen

od květu k řase mezi vlnami,

a zmizelo kdes v šerém rákosí

jak úsměv tichý v obličeji mém.

Cos ve květinách spalo v poledne

a mělo stejná křídla lehounká,

na kterých azur hrál si s purpurem.

Leč k čemu já mám perutě ty nést?

Já zřela večer, dřív než měsíc vzplál,

mně příbuzné a stejné bytosti

v rej zatáčet se rosné po nivě,

se koupat v řece, ale žádná z nich,

ač mohutnější byly údy jich,

přec na svých bedrách křídel neměla.

V kmen dutý stromu z rána skočila

mým vyplašena krokem těkavým

též jakás žena, krásná jako já,

však rovněž bez křídel. Proč jenom já

mám na bedrách jich nésti vlnění?“

A snila zas a do vln patřila,

a nevěděla, v sítí, blízko ní

že Satyr spal. Hle, teď se probudil!

Byl po pitce a noční orgii,

vous zcuchán ještě vínem vlhký byl.

Mnul sobě malé oči, pitvorně

se ušklíbnul a chtěl se převalit

zas v husté sítí k nové dřímotě,

když Psyché uzřel blízko na břehu.

I skrčil se a chráněn rákosím

se plazil k ní; zrak jeho sítím plál

jak bludička. Dost blízko nyní byl,

leh’ na břicho a těžkou hlavu svou

o huňaté své ruce podepřel

a šklebil se na Psyché patřící,

a nemoha se déle udržet

mlask’ ústy hlučně; byl to zpola vzdech

a zpola útok, co mu sjelo s rtů:

„Jak pěkné dítě, mladá beruška!“

Psyché se lekla, trhla hlavou svou

a zřela Satyra: „Ha, obluda!“

a chvěla se jak lístek osyky.

On ale blíž a blíž se plížil k ní,

zrak jeho plál jak zářná pochodeň,

na rukou každý sval se napínal,

juž páže vztáh’, by strhnul ji v svůj klín –

smích jeho z dálky opětoval les: –

tu Psyché obě křídla rozpjala

a vzlétla výš jak vážka nad vlny,

v azúr se vznesla pestrým motýlem

a dolů zněl smích její stříbrný,

jak laškující povyk hrdliček

zní z šedých skal, když lesy v slunci spí

a poledne se dívá do řeky.

Když s výše své se Psyché dívala,

tu viděla, jak satyr sklamaný

se vrhl v tlum se koupajících nymf,

jak jednu strhl silným ramenem

v své objetí, ji táhl v lesní sluj.

On smál se, ale nymfa úpěla,

tak bílá ona – on tak špinavý!

A juž se Psyché nedivila víc,

proč na bedrách má křídla motýlí.

Ó Poesie, jak v prach všednosti

by často chtěla Skutečnost tě rvát!

Ó jaké štěstí, že též křídla máš,

host na zemi, že můžeš uniknout

zpět v domov svůj – ty dítě étheru!