Psyche.

Jak anatom nad tělo nachýlený,

sval po svalu jenž přísně odhaluje,

tě hledám, duše, v moři valné změny

tam chýle se, kde mdlý tvůj odlesk pluje.

A skloněn k dnu své bytosti, té sluje,

jíž v brilliantech hoří strop i stěny,

kde každý krápník echa vyluzuje,

tě chytám, útlá sylfo s duší ženy!

Ty prcháš stále, tancujíc jak vážka,

ve světle obrazů a vidin luzných,

jak mladý motýl, jenž vyletěl z kukle.

Jdu za tebou, stíhám tě v posách různých,

již myslím: Mám tě! – Marná citů srážka,

tys odletla a zbylo – srdce puklé.