Ptáče svobody.

Starý cigán – živá bída,

na sluníčku hřál si údy;

aj, v tom k němu slétlo ptáče –

pták a cigán doma všudy!

Divné ptáče zlatohlavé,

oči jako jeden plamen,

stále cigán hledí na ně,

jakby tajným kouzlem zmámen.

Divné ptáče v hravém letu

od potoka spěchá k stráním,

a ten cigán v chvatu náhlém

chtěj neb nechtěj musí za ním.

Aj hle, již tam v temnu lesa

peří jeho zlatem hoří,

poskočí si cigán za ním

a tak sobě pohovoří:

„Vida, vida – tráva měkká

a pod lípou milé stíny...

zapomněl bych na cigána,

byl bych jako člověk jiný.

Svatá volnost – zlaté ptáče

cigánovi usnout nedá,

musí za ním, bor kde šumí,

za ním, kde ční skála šedá.

Svatá volnost – zlaté ptáče,

když se skloní v srdce mladé,

a do mechu neb na skálu

junákovu hlavu klade.

A svým lesklým zlatým křídlem

zanáší ho v otců kraje...

slyš – ty rány do cimbálu,

slyš – ty tony na šalmaje!

Hvězdným nebem jemu kyne

jako dívčí oko tmavé –

krásné ptáče je ta volnost,

škoda jen – že přeletavé!“