Ptáče.

Na dva drátky uzamčené

v naší kleci ptáče zpívá,

chvilku zmlkne, – ven se dívá.

kde to zlaté slunko hřeje,

poskočí si, znovu pěje

a mně zdá se nejináče,

než že pláče!

V zahradě nám višně zrají,

na větvici ptáček sedí:

ptáci lidem nepovědí,

co to sobě povídají; –

žeť se ti dva ptáci ptají:

„Jak se daří?“ – A ten z klece

dí: „Zde je to smutné přece!

Celý den a celé noci

na bidélku bez ustání,

– a ten den je k nepřečkání!

Za dne soudruh nepřilítne,

v noci hvězda nezakmitne:

o tom slunci, země kráse,

mně jen zdá se!“

Venku svítí slunce zlaté,

po zahradě větřík věje,

ptáče zmlklo, – druhé pěje:

„Pusťte je, vždyť zrovna prosí,

napije se slunce, rosy –

pusťte je, vždyť je to bolí,

– ať si se mnou zašveholí!“