Ptáče.

Nad rytinami, nad obrazů směsí

den celý schýlen, znaven řadou domů

jsem toužil v chladu odpočinout kdesi,

zřít oblohu a dýchat svěžest stromů;

(mně líto bylo vždy těch na boulevardu,

jenž s žlutým listím, plny prachu, v žáru,

ve směsi povozů a chodců v křiku

máj zažily jen sporých okamžiků)

ven do sadů a daleko jsem toužil.

Tu Buttes-Chaumont a s radostí jsem hroužil

zrak v svěží zeleň, v šumot stromů plesný.

I vzpomínka, že Montfaucon kdys děsný

zde tyčil k nebi les šibenic divých

i svoje kola plná mrtvol živých,

mě nevzrušila, bylať černým mrakem,

jenž vybouřil juž před mé duše zrakem

a mizel za obzor... Kde náhle cesta

se točila a panorAma města,

jež tmělo se a vřelo ve hluboku,

se objevilo zdivenému oku

ve modré páře, v níž se večer nítil,

sběh lidí zřel jsem. Gamin vrabce chytil

a jal se škubat za živa mu peří.

Pták tíkal bolestně a v blízkém keři

zněl pískot mláďat výčitkou a bolem.

Dav procházečů seřadil se kolem,

ten stranou lál, ten smál se, líně jiný

jen krčil rameny a dál šel v stíny

se rušit nechtěje, snad dobře trávil.

A výrostek se zběsile dál bavil,

krev tekla v písek, peří větrem hrálo.

Když ptáka oškubal, na hlavě málo

mu pírek nechal, vrh’ jej v prach a zpíval

a se smíchem šel dál a jen se díval,

jak táhne v písku stružku krve rudé.

Šel kolem mne. Co z hocha toho bude?

Já viděl zpustlost v každém tváře tahu

a zdálo se mi, že zřím v oko vrahu,

a starý spor mne zchvátil. Proč tu zloba

ve mladém srdci klíčí? Naše doba

oč lepší je než minulý věk starý?

Čí vinou to, že vášní v zhoubné žáry

se zvrátí, co by mohlo, tichý plamen,

být požehnáním? Místo srdce kámen

má tento hoch, jenž ještě děcko zpola

ty stíny katů z Montfauconu volá,

by učili jej ničit, vraždit, mučit?

Co pomůže tu věřit neb se učit

být člověkem? A místo hocha davy

sem postavte, jež brlohy šer tmavý

ve špíně odchoval o hladu, nouze

jež vítala kdes na slámě neb v strouze,

a které nejprv chleba, chleba křičí

a náhle se jak titanů sbor vztyčí,

se proti vlastní krvi městem valí

a drancují a hubí, vraždí, pálí!

Čím klenotnice jest jim Louvru celá,

čím Goujon, Carpeaux, skizzy Rafaela,

čím knihovny, jež nastřádaly věky,

čím musea a školy před jich vzteky?

Ó město, jehož bludiště se rojí

přede mnou v mlze, nad kráterem stojí

tvé paláce, tvé bazary, tvé chrámy!

A v jícnu vře to, šlehající plamy

se valí ze všech stran, skřek letí nebem...

Ó dokud ještě zkonejšit lze chlebem

ty zástupy, jej dejte rukou plnou!

Ne chlebem jen, leč světla zářnou vlnou

je zatopte a živte ducha manou,

než znovu hroznou zaduní to ranou!

Ta ruka, jež dnes oškubává ptáka,

rozpoutá zítra ohnivého draka

na vaše střechy... Červánkový plamen

trysk’ šerem náhle. Zrak jsem zvedl zmámen,

ve hloubi Paříž jak v ohnivém moři,

mně zdálo se, že ze čtyřech stran hoří

stín mraků, chochol kouře, záři stíhá

a Notre-Dame v něm ruce k nebi zdvíhá.