PTÁCI.

Kdes v pralesích u jezer safírových

jsou zvláštní ptáci, jichž hlas stříbrný je,

jichž rod z paprsků luny fosforových

prý žije.

To nejsou ptáci, jsou to duše bludné

těch básníků, již záhy sešíleli,

již nervosní se v noci mrazné, trudné

v snech chvěli.

To ptáci jsou, již nikdy nezmírají,

již po smrti své ssají visiony

a kadence, a náměsíčné lkají

vždy tóny.

A mé až srdce vylká píseň slední

a roztrženo kdesi vykrvácí,

kéž mezi vás nad svět ten vzletne všední,

ó ptáci!