PTAČÍ PÍSEŇ

Vy ptáci, kteří bohu zpíváte

za časných jiter, kdy je pustý sad

a jenom vůně vane odevšad

a rosa v křtitelnicích země plá –

vy lidem jenom někdy – náhodou

svůj trilek hodíte, tak jako vám

své drobty hodí něčí ruka mdlá.

Jak závidím vám! Volně přírodou

když letíte a píseň do ticha

k úsměvům slunce když se rozvzdychá

neb rozjásá – tu žádný světský řád

ji neztlumí. S tou jarní pohodou

ticha a míru – zpěvák, člověk jen,

se nesetká. Jak pták, jenž vyplašen

je nepřítelem výrem, v šeru on

závistí uštknut k písni ladí ton

a čeká na drobty. Kde jeho bůh,

by jemu zazpíval? Zda lidský sluch

mu dostačí a mrtvých světel pár,

jež v sále rozžehli, když den se stměl?

Kdo v sále jeho písni rozuměl

jak větev kosu, když si na ni hvízd,

kdo z lidí tak se zachvěl, jako list,

když pták mu pěl? A zpěvák, člověk jen,

po vašem příkladu pryč od lidí

se utíká a v sadu, samoten,

kde bohu zpíváte – vám závidí.