Ptačí řeč.

Když jsou přišly ty zlé časy

druhdy na Čechy,

oněměly lidské hlasy,

slza jen se kradla z řasy,

z prsou povzdechy.

Běda mu, kdo mluviť uměl,

tomu hrozil meč;

písní ptáků kraj však šuměl,

a lid český porozuměl,

co dí ptačí řeč.

Konipásek přilét’ z jara.

Vše tu jináče!

Rozvalena chata stará,

z trosek hledí smrt jen chará.

„Živ-lis’, sedláče?!“ –

„Na zimu jsem odletěla,

bylo všeho víc,

na jaře jsem přiletěla –“

vlašťovička družná pěla –

„není nikde nic!“

„Čím, čím?“ Vrabec. Byl tu, ví líp,

kdo tu řádil tak.

„Čimčarara,“ křičí, „štilip,

na rejthara prsty přilíp’

nebrak se i brak.“

Panský holub letí tudy:

„Vrku! sedláku!

Pro mé zuby, chudý, chudý,

nasej hrachu všudy, všudy.

Vrku! nuzáku!“

Linduška zve milým hlasem:

„Orej, orej, sej!“

Sedlák vzdychá u ornice,

o „Pět peněz!“ křepelice

upomíná jej.

„Sedláčku!“ – se strnad táže –

„Čím pak budeš sít?“

A ten s pláčem uzlík váže,

zůstati mu srdce káže,

a přec musí jít.

Naposledy upřel hledy

na svůj rodný krb,

nízké stěny, poval hnědý –

v krbu chladném cvrček šedý

zpívá: „Trp, trp, trp!“

A on zůstal, trpěl, strádal,

strádal syn i vňuk,

na syna ten opět skládal

dědictví to, aniž bádal,

kde vře pramen muk.

Unavena bědou, bolem

duše klesá v sen,

neví, co se děje kolem,

nezří, nad krvavým polem

že se rdí už den.

Vlašťovka zas, družka malá,

přilétá, zda zříš?

Šveholí ti: „Vstala, vstala,

světa půl jsem oblétala,

a ty ještě spíš!?“

A on vstává, v zpěv se dává,

že zní les i lán.

Žitko se už vymetává,

strnad kolem poletává,

pěje: „Sedlák pán!“