Ptáci.

Jak havran peří černý měla vlas

a oko její luzný lesk a jas

a hrdlo jako slavík mělo zvuků...

Však úsměv bolný na rtech se jí třás,

vždy byla smutná a nevyšla z domu,

že chudák měla zmrzačenou ruku.

Já často řek jí: „Zanech smutku již,

vždyť každý nesem svůj si těžký kříž,

buď pevná přec, pojď jednou do přírody,

kde, dítě zlaté, bůh je tobě blíž,

tam sednem do trávy a budem poslouchati,

jak zpívá pták a šumí bouřné vody.”

Posléze svolila. Byl letní den,

vše bylo ticho, větřík vanul jen,

když vyšli jsme si do malého háje.

Svět před námi byl všecek otevřen,

vše mohli jsme z té velké knihy čísti,

zpěv potoků i lesů snivých báje...

V tom vytrhl nás ptáků chvatný let,

jímž tihli v dálavu, v ten šírý svět,

kam nás to všechny rádo, rádo svádí...

A slzí měla při tom plný hled.

„Viz,” děla mi, – „tak v dálku šerou prchá

mně, mrzačce, to drahé, zlaté mládí.”

Od doby té již nikdy nechce ven,

snad v zahrádku svou někdy vyjde jen,

jak mlha chudák pomalu se ztrácí...

Já často bývám nad tím rozechvěn,

že na světě jsou ještě tací lidé,

jež k slzám donutí ti malí ptáci.