PTÁCI.

Jsouc rozhoštěna v měkké pažiti

a přeblažena, že smí hostiti

plod božský ve svém lůně,

v sad vábný Maria se dívala,

kde polétala ptač a zpívala

a vála květin vůně.

„Ach, Synu Boží,“ šeptla, „jak ten svět,

jen sestoupils naň, rozjasnil se hned

a krásňoučký je celý!

Kéž každý jeho tvor tě s povděkem

co nejdřív uznamená v lůně mém

a složí ti hold vřelý!“

Jen dořekla, ruch nastal veselý

a hned se s kvítky v zobech sletěli

k ní zpěváčkové malí

a těmi kvítky její něžný klín,

jejž za svatyňku zvolil si Bůh Syn,

jak v počest osypali.

Pak usedli a každý znáti dal,

že rád by Pánu chválu zazpíval

a stěží hlásek tlumí.

I povelela šťastná matička,

by pěla ptačí chasa drobničká,

jak nejlíp každý umí.

Hned zazvučely flétny, cymbály,

když ptáčkové se dali do chvály

a každý jinak zpíval,

a mladá máti zbystřovala sluch

a v lůně jejím včlověčený Bůh

pln vděku v souhlas kýval.