Ptáci.

Vždy zastavím se starou pod jabloní,

jež svislé větve nad splav mlýna kloní,

a s které střásá každý vánek hravý

déšť sněhobílých květů v smaragd trávy;

zde stanu, poslouchám, jak pějí ptáci.

Než jeden stichne, druhého zpěv vrací

stráň ohlasem, v to zástup vpadne jiných,

z niv, polí, štíhlých stromů, keřů stinných,

od hráze rybníka, od zahrad plotů,

vše má svůj takt a vše najde svou notu.

Ten perly pouští v tmavý pohár lesa,

ten lká, ten sní, ten volá, onen plesá,

ten cvrčí, onen zvoní, jiný hvízdá,

ten chválí azur, ten zas šero hnízda,

ten volnost vzduchu a ten pouta lásky.

A tato směs, ty zvuky, tony, hlásky,

ať s vršku jedle, nebo z hlubin křoví,

vždy splývají v zpěv svorný, tklivý, nový

a vždy jsou hymnou souladu a krásy.

I naslouchám a myslím: po vše časy,

od noci k jitru, od svítání k šeru

tak pějí ptáci, a po jejich směru,

po jejich škole netáže se žádný,

a vše, co pějí, přec je souzvuk ladný,

v němž druhému ton první nepřekáží;

a na vzájem když předčiti se snaží,

pak teprv je to jásot, radost, plesy,

až dol se chvěje, zamračené lesy

až usmějí se v slunci nad tím zpěvem.

Tu nestane se, k jednomu by s hněvem

řek’ druhý pták: „Tvůj žalm je drsný příliš,

ty mnoho jásáš, ty zas mnoho kvílíš,

hleď, ať v tvé písni méně zlatých zvonků,

jen ráno pěj a ty, kdy večer v sklonku.

Ty lítáš příliš vysoko, v tvém hlase

víc, než jsem chtěl a čekal, ozývá se;

nech píseň lesa, zpívej píseň sadu,

když slavíkem jsi, poslyš hejla radu

a zpívej jako hejl – to líp ti svědčí!“

Oč jsou ti ptáci, než my lidé, větší!