Ptáčkové v zimě.

Kvetoucí strom jim hnízdo choval

a vůní napájel je jarní sad,

veselý zpěv je pozdravoval

při narození jejich odevšad.

Co výhost dali stromu s květem,

ó, což již měli mnohdy za nesnáz;

bludně se honí cizím světem

a v letě vedro, v zimě trpí mráz.

Oněměl zpěv, jenž kdys je vítal,

uvadlo kvítí se vší vůní svou,

i potok, jenž jim vody skytal,

pokryt je tuhou rouškou ledovou.

Kdo jim kde poví o domovu,

kde by je zahřál lásky papršlek?

Slétli se k chudobnému krovu,

pod krovem tím jest lásky útulek!

Pod krovem tím též dítě zkvítá,

při písních matky blaze rozkvětá,

a sirotečky oknem vítá

a jasným okem zírá do světa.

Ó, modlí se ty dobré děcko,

ať Bůh ti dlouho ráj ten ponechá:

venku ten svět ti vezme všecko, –

jen v klínu matky slast a útěcha!

Jednou zatoužíš po tom krovu,

pod nímž jsi žilo blahý, děcký věk:

a ohlas písně o domovu,

bude tí jaro, z rájů papršlek!