Ptáčkům.

Řekněte mi, slavíkové,

co to hrdlo vaše zpívá,

že se srdce v těle chvěje,

že tvář bledne neb se rdívá?

Řekněte mi, tažní ptáci,

co zpíváte v cizím kraji,

kde se palma štíhle vznáší,

s lotosy kde vlny hrají.

Kde po dívce mladý Hindu

zrak ve dálnou dál upírá, –

tam, kde pod ledovým nebem

slabě píseň odumírá?

„Od jihu až ku severu,

kde již oněmují hlásky,

pějem všichni píseň jednu:

svatou, božskou hymnu lásky.“

Aj, ptáčkové, já jako vy

bych melodie pěla,

kdyby má mluva líbezně

jak píseň vaše zněla.

Jen tré bych písní zpívala,

v nich všecky boly, strasti,

a první mocnou, velebnou –

tu zapěla bych vlasti.

A druhou svému národu,

svatého citu pásce,

a třetí tichou pohřební –

tu zalkala bych lásce.