Pták a člověk.

Jako oko uplakané

nad ztraceným štěstí snem

na západu slunce plane

krve rudým purpurem.

Stromy hole k nebi trčí,

roste bouře vztek a řev,

u cesty se keře krčí,

ptákům v srdcích stydne krev.

Co v nich kvetlo písní ladnou,

nemá zvučné záře dost;

ale ptačí ňadra mladnou,

sotva pučí letorost.

Jinak s námi však se stane;

nezbudeť nám údělem,

jenom oko uplakané

nad ztraceným štěstí snem.