PTÁK MODRÝ ZPÍVÁ

Pták modrý zpívá. Noc je. Voní květen.

Pták s azurnýma očima.

Hlas jeho jako roztoužených fléten

rozteskní, dojímá.

Já vím, teď půjdu mezí zarosenou

pod hvězdnou, slavnou oblohou,

a květy postříkané bílou pěnou

zašumí pod nohou.

V nazlátlé mlze měsíčního světla

sám půjdu, tichý, toužící,

zem celá uvítá mne vonná, zkvetlá

pozdravy tisíci.

A půjdu jako kdysi prostý, snivý

v radostném čekání,

hlas budu mít zas tiše zádumčivý

a srdce na dlani.

Pták modrý zpívá – Cítím v nitru celém:

to já jsem, já sám před lety –

Zpěv sentimentální je pod popelem

udušen, zakletý.

Ach, dlouho padal šedavý a chladný

ten bolestných dní na vše prach

...až nyní zase výkřik ptáka zrádný

se rozleh’ v temnotách

a budil dávné city, zdali ještě žijí,

ač byly pohřbeny...

hle, zase znějí tesknou melodií

ukryté prameny.

A zpívají v noc, srdce opíjejí,

šum dávných polibků je v nich,

laskání dívčí, slova, která hřejí

ve chvílích vznícených,

odvážná snění, kdy v svém prudkém slovu

svět celý chytil bys –

Óh, jaká síla: cítil v žilách znovu

kypění jarních miz!