PTÁK V KLECI.

Veliký pták stál v kleci něm

a hleděl v slunce jdoucí dnem,

jak zlato hází v klece kouty,

jež jeho křídla svírá pouty!

Nebesa modrá, křídel šum, – –

on lítával též k oblakům!

Tu pták, tam pták, ach, teď ho shlídli,

stál nepohnut, – – a nebil křídly!

On cítí žití břemeno,

cos v srdci jeho zlomeno;

a s dojímavým velkým klidem

zří ze své klece smutně k lidem.

Ach, štěstí, touhy, snahy – – – vzleť.

Dá tvrdá mříž mu odpověď,

a již se slunce v mracích ztrácí, – –

zrak ptáka zastřen resignací.