Pták v srdci.

Papoušek v mém nitru sedí, podivný to věru pták:

k všemu, co mi rozum káže, vždycky radí na opak.

Často řeknu: Stranou snění, k přísné práci vrať se hned,

a pták křičí: V stínu stromů chutná líp rtů dívčích med.

Často řeknu: Život přísný, jako kondor letí čas,

a pták křičí: Jak jest měkký její vlas a její pás.

Někdy též dím: Třeba myslit na hroby a na věčnost,

a pták křičí: Pro tvé dumy vína číš hrob velký dost!

Myslím též: Zde všecko marné, „nic“ je tvým po bojích všech,

a pták křičí: Celý vesmír leží dívčích na ňadrech.

Myslím, že bych dospěl v žití k cíli blíž a štěstí dál,

ten proklatý věštec kdyby v srdci mi tak neskuhral.

A pták na to odpovídá: Blázne, proč mne proklínáš?

v hrobce prázdné tvého nitra jsem já lásky boží stráž.

Žiju ovšem krví tvojí, leč až tvoje srdce sním,

fenix abys vzletl z rumů, k bohu zpět se vrátím s ním!