PTÁK ZPÍVÁ.

V starém klenu zpívá ptáče,

až se peří na hrdélku třese:

Proč združené srdce vaše pláče?

zpívejte a radujte se;

rtíky blíž,

co je časem uneseno,

nevrátí se nikdy již!

Divná láska, milý brachu,

loučiť-li se musí s milým milá!

Můž-li poupě rozkvétati v nachu,

vichru-li je ulomila

křídel tíž?

Co je bouří ulomeno,

nerozkvétá nikdy již!

Šveholíš-li písně zvučné,

jestřáb-li ti spárem družku lapí

a krev její teplá kvítí lučné

místo rosných kapek skrápí?

Zdali víš?

co je v srdce postřeleno,

nezhojí se nikdy již!