PTÁK.

Pták velký, všecek šedobílý

a hákem zkřiveného zobu,

nám nad parníkem táhle kvílí,

jak volal by z nás koho k hrobu.

Dým z komína se černý valí,

šroub lodní pohání nás k předu –

pták výše krouží vytrvalý,

a my jsme v jeho kruhů středu.

Let pochmurný jest jeho křídel,

jej vzduchem nesou bez pohnutí –

marně se pachtí lodní hřídel:

z těch kruhů není uniknutí...

Děs jal mne. Chvátám do kajuty,

kde žena hlídá květ náš malý...

Ó, snad ten pták je los můj krutý:

hlavička děcka mého pálí...

Chrpová očka zamhouřena,

rty počernalé, dech se krátí –

nad chorým děckem pláče žena,

že poklad svůj v té dálce ztratí.

Pěst zaťal jsem a vyběh’ zase

zpět na palubu pomoc hledat –

aj, v dálce vidím v slunojase

zjev ostrova se z moře zvedat.

Již také bárky odrazily

a k parníku sem plují mocí –

mně náhle zasvitlo v té chvíli,

já věděl rychlé o pomoci.

Zpět do kajuty, v náruč dítě

a s družkou na palubu v chvatu –

pak v bárku nuznou mezi sítě

jsme usedli, jež přistála tu.

A silná paže rybářova

již loďku v moře popohnala –

než na rty vrátila se slova,

již k břehům plula loďka malá.

A chmurný parník dýmal v dáli,

stisk ruky zlé kde dech mi oužil –

a pták, jemuž jsme utíkali,

zlověstně dále nad ním kroužil...