PTÁK

V kraj slunce zasvitlo jak smutek v jeseni.

A draperie par se táhla nad ním bílá.

Jak neurčitý sen tajemné mlčení

rozpjatá křídla ptáka porušila.

A byl to divný pták. Usedl na topol

a zpíval: Já jsem ten, jenž zdrásal srdce Tvoje.

Ač, – nevzal jsem ti moc... Kde ukrýval se bol,

to všecko nechal jsem, v Tvé hrudi schováno je!

A toho bylo víc, věř, toho bylo víc!

To málo sladkého jsem sobě popřál pouze.

A ze srdce ti téměř neubylo nic

a já jsem ukojen v své nekonečné touze!...

„Kdo, ďáble prokletý, tě v ptáka proměnil,

a jaké jméno děs před tebou nese v dáli?“

„V tvé vlastní lebce já jsem tebou zrozen byl

a tvoje myšlénky mi k nohám drápy daly!“