Půda vlastenská.

Kdyby mi tak osud kázal,

Bych se loučil s vlastí svou,

Hrstku půdy bych si svázal

V roušku slzou zkropenou.

Půdu tu bych zbožně sháněl

S hrobů Čechů věnčených,

Duch by jich se ke mně skláněl

V končinách i vzdálených.

V půdu tu bych sázel růže

Ze Sionu vlasti své,

Vedle růží dalbych lůže

Pro lilie bělavé;

Aj tu měl bych barvy české,

Barvy vlasti milené,

Matky drahé slávoleské,

Matky věčně vznešené.

A tu půdu a ty kvítky

Vzal bych s sebou v šírý svět,

Pěstil je co otec dítky,

S nimiž nesmí domů zpět.

Když bych smutně dále kráčel,

Ke mně by se shýbaly,

A když tvář bych slzou smáčel,

Ony by jí slíbaly.

A když jednou žití záře

Mizely by ode mne,

Sklonil bych své bledé tváře

Na hrst země svěcené;

Zašeptal bych: Bože, vzdávám

Vřelé díky lásce tvé,

Že pod růžemi skonávám

Na vlastenské půdě své.