Pudencia.

Vzduch ovanul ji po žalářní plísni,

než smrť jej zavře, zrak se v jasu sluní.

Jde pevně, jak ni zápasníci junní,

krev svatá písek areny kde třísní.

Výš diváci jak kruhy vln se tísní,

jež nad svým plenem bouřnou vřavou duní.

I César vznešený v své loži trůní,

květ stáří ctného – senatoři přísní...

Smrť čeká ona, na hruď ruce kříží.

Chce k nebi vzhlédnout blaha ve předtuše,

však obava zrak cudný k zemi níží.

Jen pohled stihna, již by César kynul,

ji lvům by vyrval na žal toužné duše,

neb Pán by růží skráň jí neovinul.