Puklý zvon.

Přišel večer a s ním Anděl Páně.

Zatmělo se trojí pásmo hor,

světlo mizí kamsi za obzor,

temnomodrý tmí se titán Bor,

kouří chaloupky a voní stráně.

Vyšel kostelník, bos, v ruce klíče.

Šedou hlavu jako bílý dým

sklání k zemi, kráčí ku dveřím,

horský chrám hor ztmělým údolím

kde se šeří, věž svou k nebi týče.

Zmlkly stavy; tkalci venku sedí

v nedbalkách jen, v sdílném hovoru – –

Tmí se, hvězdy mžikly v prostoru,

cvrčci časem spustí ve sboru – – –

Mlknou otázky i odpovědi.

V dumné ticho toho svatvečera

s věže volá starý, známý zvon – –

Kdo to stená? Bože, je to on?

co ten nářek, co ten pláč a ston?

Je to on, jenž hlaholil tak včera?

Všude živo! Přeplněny prahy.

Cos se stalo, co všech ruší klid,

novinu tu nelze pochopit,

jež ten tichý, horský bouří lid:

Pukl zvon! Náš zvon! O milý, drahý!

Celá ves je venku, ruce spjaty.

Srdce zvonu chví se bolestí,

každá rána slábne, – zachřestí,

už jen šeptá – – Jaké neštěstí!

Všecky chaty jsou tím bolem jaty.

Jak to pláče! zmírá, už se loučí – –

Ne, to nelze více poslouchat,

to již bolí, chce to srdce rvát;

i ten zvon, ten musí umírat!

Ba, je živ, svou duši odporoučí – –

Dolkal zvon a všickni oddechnuli.

„Chudák!“ slzu utřel kostelník,

„Byl to zvon! ten nějak do hor křik’,

naše chlouba! – Kdež je pamětník,

když ho tenkrát vzhůru vytáhnuli!“

„Svatý Václav!“ našich hor byl duší!

Češi v Prusku až ho slyšeli,

když se rozkolébal v neděli,

volal na mši plný veselí.

Ba, to srdce slyšeli i hluší!

A když bouře třeskla v naše hory,

kohout v chatu sedl červený,

kterak zahřměl, jako raněný,

volal, nutil hasit plameny,

že až kolem zatrnuly bory.

Dnes je puklý! S Bohem, starý brachu!

Ba, jak bratra míval jsem tě rád,

ty bys mohl mnoho povídat,

tobě jsem si steskl kolikrát,

a tys řekl vždycky: „Neměj strachu!“

Zvoník zmlkl, a lid shluklý mráčkem

zas se tratí do chat omšených.

Teď je smutno. Zvonit byl by hřích;

mrtvý mlčí, navždy, navždy tich.

Anděl Páně zvoní umíráčkem. – –