Puklý zvon.

V trámoví černém zavěšen tkví němý;

od srdce až ku kraje ovalu

síť pavouk tká, to jako za mřížemi

v ní skoro zmizí pomalu.

Juž takto léta zapomenut visí,

jak dekorace v okna půlkruhu

spí v prachu svém – jen časem k žalu křísí

v něm duši mrtvou hlahol soudruhů.

Bez soucitu se zas dnes rozepěly!

To jásot, zvuků valná vichřice,

tak zpívá to a hlaholí v kraj ztmělý,

jeť orgií ta tonů směsice!

Ves lidský žal i ples, co srdce zkusí

od kolébky tou cestou ku hrobu,

zas tlumočí – on tich zde viset musí,

jak zaklet vlastní ve mdlobu.

I vzpomíná, on básník vzdušné výše:

tak rovněž jásal vlastní hudbou zpit,

lil tóny v svět jak víno z plné číše

od hroudy za skřivanem nad blankyt!

Zas hluboké to, vážné chvění cítí,

jež předchází ten zvuk pln nádhery

i jásá též – v tom, když chce nejvíc bíti,

jsou matné jen mdlé jeho údery.

A trhlinou zvuk z ňader padá jemu,

hlas jeho vlastní zní mu na posměch...

pak ticho mrazivé... je konec všemu...

sám zůstal plný nevypěných ech.

Dnes tichu zvyk’. Ba když vše kol se třese

v tom jásotu, on chudák v prachu mní,

ó jistě srdce jeho teď juž hne se,

ba zdá se mu, že houpá se, že zní!

Ne, nemýlí se! Noci do hvězdnaté

on s druhy jásá: Útěchu a mír!

A neví, nebe požárem co vzňaté,

že vrazil do něj vyplašený výr.