PŮL TISÍCLETÍ...

Půl tisícletí bídy, muk a stonů!

Když na Kosově poslední pad’ rek,

byl uchvatitel pánem milionů

a syn té země rab a pouta vlek’.

Půl tisícletí nářku, slzí, lkání

v těch skalinách a polích, kde stál Srb,

bůh mlčel na modlitby: Smilování –

a tyran odpověď měl krátkou: Trp!

Půl tisícletí krev se v proudech lila,

kde sřítilo se carství Bulharů –

květ junáků, jichž upoutána síla,

teď proměněn byl v stáda soumarů.

Půl tisícletí mřela pokolení,

věk krve plodil bídy století –

a zdálo se, že bídy konce není,

že nad Balkánem věčné prokletí.

A náhle vzbudila se síla lidu,

vstal, o němž pěli, Marko Králevic –

lid, jenž měl poslušně nést věčnou bídu,

teď proměnil se v národ lvů a lvic.

Kdo v otroctví byl, hrdě zvedl čelo,

jde pánem, kde měl rabem umírat,

zpěv jeho zní, kde úpění jen znělo,

a hrdé heslo: Soluň! Cařihrad!...

Slyšíte volání to vítězovo,

kdož jímali jste národ v okovy,

kdo poutali jste svědomí i slovo

a chystali jim smrti příkrovy?

Slyšíte, kdož jste těmi pouty spjati,

kdo marně snažíte se z prachu vstát,

jak na východě tyrana děs chvátí,

že otroci mu připravili pád?...

Půl tisícletí běd a krvácení,

otrocký osud, mučednický rys –

a náhle otrok kácí vše a mění...

a tyran chví se: Přec je Nemesis! – –