PŮLNOC.

Sedíme mlčky ve tmavém pokoji.

Na stěně hrkly zlekaně hodiny,

blížil se duchů půlnoční čas. –

Někdo se domů přec vrátí po boji. – –

Někdo přec zůstane z celé rodiny,

rozorá lány, obseje zas.

Ubledlá luna v mracích se houpala

jako pták stříbrný v černém plachtoví.

Zřeli jsme v stínu zsinalou zem:

Do vrchů šibenic řada stoupala – –

Všechny přec nemohou vydat katovi – – –

najednou hlavy zutínat všem...

Ticho – – Kdes ženy zoufale plakaly.

Chrastily nocí řetězy okovů,

nad černým hrobem modlil se kněz.

Zahynem' –? – Horší jsme bouře přečkali

chráníce tělem prahy svých domovů – –

Sneseme hrůzu a muka i dnes...

Jedna již – – Kohouti záhy zapějí.

Mátožné stíny zsinalých přízraků

v skaliskách mizí, do lesní tmy.

Chvilku – – a slunce se vyhoupne zpod mraků.

Vrcholy hor se již snivě stápějí

v úsměvné záři – – budem' i my...