Půlnoc. (1.)

Černá rouška obraz kryje svatý,

pod ním na noc dívka klekává,

na noc pozdní, když matička usne,

dívka sama bdí a – plakává.

Dívko, dívko! nech jen mrtvé spáti!

darmo pláč ti krásnou pije líc,

co smrt vzala, nářek nenavrátí,

umrlý ti nevzbudí se víc!

„Umrlý? – ba ano!“ – ret se chvěje,

pohřební se modlí srdce žal:

tak se modlí člověk u naděje,

i když na věky ji pochoval.

A kdy lásku stratil prvně sněnou,

ještě na sesutý blaha hrob

plače kleká, by se dovzpomínal

ještě v bolu jednou – shaslých dob!

A proč doby naše nejšťastnější

bytost pojí v sobě jediná?

Ona zmizí – shasne za ní rozkoš:

na obé si pláč jen vzpomíná!