Půlnoc bohů

V skon mrakův ohnivých, kdy zář’ se roznítí

hvězd v siné obloze, jichž zlata měsíc střeží,

má duše horoucí jde v háje spatřiti

stín krásy pradávné, jenž na dně tůní leží,

zrazen a vychladlý, znak hoře na rtech svých,

v sen vhroužen pravěčný ve vlnách mrazivých.

A v noc, jež kouzelná jak vědma přichází,

strouc roucha mlhavá jak sítě nad jezery,

zas’ bohů procitlých se zjeví obrazy,

kdy očí vyhaslých blesk ozáří háj šerý

a vzplanou ohniště, z nichž stoupá svatý dým

jak žertva půlnoční mocnostem oživlým.

A vínem úlitby jich opojený ret

se snáší k ústům mým, co řízy vil se sněží

v zeleni kapradin, zdroj zpívá, vzdychá květ

svou něhou převonnou; v chlad ranní rosy svěží

pak klesá čelo mé, ret vlhký, na němž stín

je dosud polibků, jejž zří hled jitřenčin.