Půlnoc v lese
By Jan Vrba
Napiaté ticho po lukách – i v lese hlucho jest...
Je půlnoc hluboká, a nebe plné hvězd.
Zvuk nejlehčí tak ostře zní, jak po hedvábí trn –
a přec to krokem tanečním jde zástup plachých srn,
který se rázem zastaví a všecek poplaší,
když noční můra zbloudilá v bukovém listí haraší.
A ticho ještě hlubší je – tesknější nálada,
když měsíc do půl skrojený v horský klín zapadá...
V té chvíli cítím s úzkostí, že zase nejsem sám,
že se mnou je zas neznámý, kterému unikám,
který je mlčeliv a věčně jenom jde,
který byl včera tam – a dnes je zase zde...
Do dálky, šíra všecko spí, jenom ne srdce mé,
jen ne my dva, co dlouho už boj tichý vedeme...
A chtěl bych zapomenouti... Však touha marná je;
on každého dne na jinak si se mnou zahraje:
hned sešle stíny nad mlází jak soví mihnutí,
hned temným bleskem srostloucha pozornost vynutí.
Je ve všem, nad vším, všude – je podivný to druh:
je někdy jako tušení a někdy jako duch.
Dřív lehko bylo mi... Já křídla snu na pomoc vzal
a s lehkým úsměškem jsem jemu unikal...
Však neunik’... Tak schvátil mne ten hon,
že nyní – zachce-li se mu – již unikne mi on...
Marně se ptám a žaluji... Jen cítím: je tu zas! –
A zvolna plynou hodiny, a neozve se hlas...
Z mýtiny zvoní šepotem třaslavý osik smích,
valí se vůně syrová ve vlnách studených...
A hrůza hrůz je věděti, že stojím v chvílích těch,
zatím co všecko kolem mne je věčný let a spěch.
Však stojí také on! – A sotva poznání to v srdci ozve se,
již tichá radost bloudí v něm jak vítr po lese...
Tak přeslavné je věděti, že ve mně něco je,
co jemu zůstává – mně chvíle odvěje,
co jemu podstatou – mně silou tajemnou:
že chvílemi jsem jím – a on naplněn mnou!
A proč? A k čemu to? – Nač je mi trpěti každý den,
když prostřed ponížení vstávám oslaven? –
Povězte, stromy záhadné, zda i vás bolest přepadne
a utrpení tajemné, tak jako dnes i včera mne?
Zda všecko zemské stvoření se rodí pro pokoření
a chvíli hrůzného jasu? –
Však marně ptám se... Vůkol hlucho jest –
a půlnoc doutná nad hlavou miliony hvězd.