PŮLNOC.

V útulek čtyř mých stěn, tak smutných dnes, bezútěšných,

hlas života nedoléhá; zdá se, že všecko, co žije, teď spí.

Však nespí mé hoře; chut pokoření

stoupá mi do úst.

Ticho lhostejně bdí.

Jakým sunutím duchovým stěny v prázdno se hloubí,

jaké mlčení všudypřítomné, neslyšné výmluvné chvění

plní prostor i mne,

jaký to pohled očí, jež nemají zornic,

širý, utkvívá všude?

Jaká přítomnost přísná v mou světnici vešla,

kabinu podmořské lodi, plující nekonečností tajemných vod,

hlubinou vod, vše zalévajících,

v něž hrouží se lidský žal?

Jak mám tě nazvat, jenž přicházíš ke mně

ve chvíli nové strasti?

Znám cizí a nepřístupný, chladný neb potměšilý

zrak věcí;

znám šumění stromů a zamyšlenost kraje,

které zdají se ptáti neb záhadu tají

(jak jsem se vysiloval, touže ji poznat,

než se mi odhalila mou láskou, plačící díkem,

plápolem ducha i smyslů v modlitbě beze slov!);

však přítomnosti tvé posud jsem nepoznal.

Zříš laskavěji velkým svým pohledem?

Ač zdá se mi, jak bys mne zval,

přec nesmím usednout ke stolu s tebou,

tobě tváří v tvář.

Jsem dnes jak žebrák, jehož jsi uved’ ve svou síň:

nesmělý vešel

a v koutku

jen hoře svého chléb troufá si jíst.

Neodejdeš, mým lidským zhrdaje žalem?

Jsme samotni, ty a já, daleko všeho, co žije. –

Dnes nemám síly, bych poznal,

zda já jsem i trpící člověk

i ten,

jenž duchový pohled nad lidským hořem

rozestírá.