Půlnoc.

Do dlaní padá těžká hlava,

na stolku lampa dosvítá,

však řada postav v duši vstává,

jako když sadem rozkvítá.

Vzpomínek trochu, trochu bolů

a slzí s tužbou tajemnou,

tak sedáváme dávno spolu –

a půlnoc bije nade mnou...

Zpět kráčím v dobu nedalekou.

Sám sebe zřím. Ó trudná zvěsť!

že mrtva, mrtva – v duši měkkou

jak bouře padá v ratolesť.

Ba mrtva – v dálce – bez rozluky,

pohřbena rukou nájemnou,

neslyší modlitby mé zvuky – –

a půlnoc bije nade mnou...

Hvězd sbory táhnou po blankytě,

a chladnou pušku pod paží,

či ledově, či vzdorovitě –

ví bůh, jak dlel jsem na stráži.

Snad zamyšleně; snad i přísně

v noc hledíval jsem příjemnou,

leč duší chvěly sladké písně – –

a půlnoc bije nade mnou...

Pryč vzpomínky, pryč starý trude!

Nač pořád jedna myšlénka!

Můj bože, snad už jitro bude,

snad vyjde též mi jitřenka!

Kde odpověď? V své mám ji hrudi,

i určitou, i dojemnou,

že nový život ve mně vzbudí,

ač půlnoc ještě nade mnou.