PŮLNOC.

Tak unaven, že usnout nemohu,

já před očima Tebe ještě mám

a celou Tvoji zlomyslnost – Hu!

Dnes ponejprve se tu bojím sám.

Strop níže klesá k stěně umdlené,

jak mínil by mne zvolna udusit,

a vše se ztrácí v dáli zamhlené,

kam zrno štěstí marně budu sít –

Zvon šíleně se venku rozchechtal – – –

A z lampy stoupá vzhůru vůně mdlá –

tak je mi teskno, že bych zaplakal.

V mou duši zabloudila strašidla!