PŮLNOC.

Jak hvězdy svítí v mraznou noc, a jak je ticho v kraji...

Vše posul tichem bílý sníh,

a na vzedmutých závějích

v démantů skvělou čaromoc bolestné slzy zrají...

Je ticho, hloubka, jiskření – a země v mrazu dřímá...

Ve výšce srpek měsíční,

bezlistý topol k němu ční

jak příkrý příkaz mlčení, až srdce hrůza jímá...

Je ticho v dálce, za lesy – je zmrzlé ticho kolem,

jen potok chrastí pod ledem,

a mlčelivým pohledem

po sněhu měsíc hraje si, jak jdu kol se svým bolem...

Jak hvězdy svítí v mraznou noc, jak tichá je má země!

Spí zbylí ptáci, zmlkl van,

ticho se tlačí se všech stran...

Je v kraji bílá boží noc – a rudé peklo ve mně...

Noc bílá, boží křídla má – zářící sije sémě...

Ve výšce nebe beze dna;

pláň kraje je mu podobna...

a přece bolest, bolest má – je bolest z této země.