PŮLNOČNÍ BALLADA
Je černočerná noc, že by se mohla řezat
a nikde nezáří jediné hvězdy svit,
ni měsíc nechce již výšiny nebe slézat
a vločky oblaků svým světlem rozjasnit.
Bim, bim, bim,
hodiny zní –
bim, bim, bim,
hrou půlnoční.
Jedny se druhých do dálky ptají,
druhé jim z dálky odpovídají:
bim – bim – bim
hlasem zoufalým.
Píšťala nezní jak jindy v sluchu –
ponocný skonal dnes,
poprvé slaví v družině duchů
půlnoční ples.
Bim – bim – bim
hodiny zní,
bim – bim – bim
hrou půlnoční.
Však přece – slyš – jaký to svist?
Zavanul vítr? Spad' suchý list?
Ulicí dlouhou vine se stín
utkaný ze tmy a z mlhovin,
krok jeho nezní, ret jeho němý,
vine se vzhůru, plíží se k zemi
a přece k předu obrysy plynou
ulicí temnou a nehostinnou.
Hle – stanul – stanul – přitisk' se ke zdi –
obrysem ruky po okně jezdí,
pak oknem hledí v přízemní byt –
co as tam může divného být?
V posteli dívka mladičká sedí,
planoucím zrakem ke stropu hledí.
S bělostných ramen košilka sklouzla
přes okraj prsů vábného kouzla.
Lahodné boky touhou se chvějí,
rtíky půl pláčou, z pola se smějí,
když šeptá v prázdno: Kéž by's mne slyšel,
kéž by's teď přišel...
Stín sebou kývá a dál se šine
v ulici jinou i v okno jiné
a zase toužně pohlíží v byt –
co as tam může divného být?
Stůl plný jídel, plný vín
a kolem stolu čtyři –
dva mužové a ženy dvě
ukryti světu, hýří.
Vytéká víno potokem
po kobercích i tělech –
s ním muži vědí všecko lze
dosáhnout na andělech.
A čtvery oči blýskají
a čtyři těla hoří
a prahnou na vždy utonout
ve vášně strašném moři.
Stín zachvěl se, jak by se smál
a v jiný směr se šinul dál.
Hle, zase stanul – dívá se, dívá –
a závěs z kovu se stěnou splývá.
Pohlíží přece v zlatníkův byt –
co as tam může divného být?
Tři muži uvnitř jsou v pilné práci –
patrně jde o expropriaci.
Démanty, rubíny, safíry,
zlato i cenné papíry
do pytle padají svorným chvatem.
A než bys dopočítal pěti
mužové s pytlem kolem letí
do města, jež spí v tichu svatém.
Stín hlavou kývá, stín se šklebí
nahoru, dolů, k zemi, k nebi
a ukazuje. Slova nedí.
U dveří v klidném spánku sedí
hromádka masa, tuku, kostí:
strážník hlídací společnosti.
V ulici jinou schvěl se stín
utkaný z tmy a mlhovin
a zase stanul. Pak se táh
po stěně vzhůru, po římsách,
až v podkroví se vplížil...
Kdo as mu cestu skřížil?
Proč tady oknem hledí v byt?
Co as tam může divného být?
Kolkolem bída, bída a bída.
Tu bídu dívka s milým svým hlídá.
Vychrtlí, smutní řekli si: dosti.
Snad bude lépe tam na věčnosti.
Co je nám platno učení kněží?
Umřel již soucit. Revolver leží
na desce stolu. O jedné zhynem.
Dnes naposledy, miláčku, splynem.
Ten zbytek síly k životu máme.
Bez něho v hlaveň se zadíváme.
Zatřáslo stínem mrazivé chvění
a dolů k zemi slét v okamžení.
Po chvíli zvolna dál chvěl se stín
utkaný ze tmy a z mlhovin.
Paprsek rudý v ulici pad,
galantně před stín v dlažbu se klad
a stín jím zlákán k domečku spěl,
který se v konci uličky tměl.
Proč zase oknem pohlíží v byt?
Co as tam může divného být?
Babizna stará na harfu hraje,
babizna druhá proklíná, laje
opilým mužům, kteří se rvou.
Okolo mužů v skupině víly
oděné jenom v kůže šat bílý
bláznivý třasák poskakujou.
Rozpjaté vlasy po šijích krouží,
zářivé oči volají, touží
po sladké lásky rozkošných hrách.
A muži náhle vzdali se boje,
volají: tvůj jsem a ty jsi moje –
usneme v lásky zříceninách.
A světla hasnou, harfy ton dolká...
Bába dí druhé: zas zítra holka...
Stín natáh ruku v domovní dvéře
a cosi béře.
Daň lásky může brát snad stín
utkaný z tmy a mlhovin?
Kdož to ví.
Noc má svá práva a svá tajemství.
Pomalu stín jde v truchlivou dál...
Náhle se vrátil, jak by se bál
a zase dále k předu se chvěl
a zase nazpět vrátit se chtěl.
Nizounký domek u věže stojí.
Domečku toho stín že se bojí?
Konečně oknem pohlíží v byt.
Co as v něm může divného být?
V lampy plápolu
ženština sedí u stolu.
Není mladá, není stará.
Podobou připomíná kyrysara
a co říká
hodno dragouna, či loupežníka.
Lumpe! Lotře! – Jaké výrazy!
Přijď – ta hůl tě dorazí.
Holí mává
a nadávat nepřestává.
Bác, bác!
„Pomoc! Policie!“
Baba šílená mne bije.
Procitám... Co stalo se mi?
Hlavou líbám rodnou zemi.
Kde je stín, jenž těla nemá?
Kolem noc jen tichá, němá...
Bim – jedna nocí s věže zní.
Proč nepíská ponocný?
Aha, umřel... Děs mne ovál...
Snad on se mnou ponocoval?
A ten domek a ta fena?
Jeho domek – jeho žena –
na tu arci slabý stín
utkaný jen z mlhovin.
Bim –
hodiny – zvučí – v tiš...
Bim –
„Ponocný – slyšíš –spíš?“
„Chceš-li – k životu tě vrátím?“
„Ne, ne – už se nenavrátím.
Peklu je zvyklý za živa,
kdo musil denně znáti,
co to míti ženu takovou,
jež hotovými platí.
Jež měla ruce athleta
a ústa, jak stroj hrací –
k té ani z kádě pekelné
se manžel nenavrací.“