Půlnoční čas a oknem měsíc plný

Půlnoční čas a oknem měsíc plný

zář smutnou, bledou na mé lože stele,

teď pošinul se výš a světlo věsí

na obraz, jenž vzpomíná na přítele.

Jak divný čas, když půlnoc blíž se plíží,

jak divná měsíce půlnoční záře,

ba jak by oživila němý obraz

a oživila dávno mrtvé tváře!

Ba oživila – což mne zrak můj klame?

či od stěny se obraz odlupuje?

Už roste výš a v stěnu stíny hází –

v radostném spěchu k loži sestupuje. –

Teď rozstřel rubáš, na rubáš si sednul,

by podušky mé bílé nepokazil,

hnát holý schoval v rukavičku hladkou,

by estetický cit můj neurazil.

Myšlének prázdný důlek na mne hledí,

tvář vpadlá v humoru jak divém zívá,

a lebka, kryta vlasem mrtvě černým,

jak v pozdravení bezvládně se kývá.

„Dnes konečně mne z hrobu vykopali,

v němž sedm dlouhých let jsem tiše ležel,

a jak jsem pochvíli měl o půlnoci,

hned, příteli, jsem zase k tobě běžel.“

A nato divným šeptem vypravuje,

že leží s jinými teď ve kostnici,

a jak těch sedm let mu mile ušlo,

jak klidně spal podzemní ve světnici;

jak láska pomalu ho umořila,

jak dlouho stála smrt na rozehrání,

a nikde skok – dřív bolest lásky náhlá,

pak přepomalé, bídné umírání.

„Mlč! – Ustaň! – Ach mé choré, bídné srdce,

zdaž bys je slovem z prsou nevystrašil!?“

Však kde můj přítel? – Což s měsícem zašel?

Snad vzkřiknutím jsem ho svým nezaplašil?