PŮLNOČNÍ KONFITEOR.

Nic víc, nic víc – jen v sebe uvěřit!

A vlastní duši světlo rozžehnout!

Jak radostno je potom být a žít,

s odvahou pevnou v špinavý jít proud!

Rost’ ze zmatků jsem, vlny zalily

mé srdce zcela... Jaká úzkost dní,

ó jaký nocí kvil, když šílily

v mém mozku vlny dravých povodní!

Rost’ ze zmatků jsem... Jaký je to chvat

uniknout z lesů, než se sešeří...

A jaké shroucení: mít v sobě chlad,

když člověk sobě, sobě nevěří –

Rost’ ze zmatků jsem – Maska vylhaná

mě šálila a soumrak oslepil.

Nač čekati? Je dlouho do rána

a jaký smysl, jaký směr a cíl?

Rost’ ze zmatků jsem, vlny zalily

mé srdce zcela... Ale v úzkostech

jsem překotně šept’, temnem opilý,

naivní modlitbu a horký vzdech:

Nic víc, nic víc – jen v sebe uvěřit!

A vlastní duši světlo rozžehnout –

poctivým rytmem srdce v poplach bít

a čistým čelem kalný vítat proud –